33.

LUDWIG a VENUŠE MÉLSKÁ

street art v Liberci

Dobrý den, milí Bajkujáci! Právě probíhá na magazínu frýstajlový měsíc, který se věnuje především BMX, dirtovým kolům, skákání na kole a dalším podobným disciplínám. Frýstajl však není jen o kolech, tricích a překonávání překážek, ale patří k němu také streetová kultura, umění, kreativita a zajímavosti, které můžeme objevovat přímo v ulicích našich měst. Právě tam totiž často vznikají díla, která dokážou proměnit obyčejná zákoutí v něco výjimečného a přinést do městského prostředí úplně novou atmosféru. Jako poslední článek v této kategorii jste mohli 28. 7. 2026 vidět představení mural artu z Jablonce nad Nisou. Ten znázorňoval starou tramvaj, která je svým způsobem legendou tohoto města a připomíná počátky zdejší tramvajové dopravy. O její výtvarné zpracování se postaralo studio Stroj, které dokázalo přenést kousek místní historie na velkou plochu a představit ji v podobě, jež zaujme nejen milovníky pouličního umění. Nyní se vydáme trochu jiným směrem a v rámci našeho putování zabrousíme o kousek dál, do nedalekého Liberce. I zde se totiž nacházejí zajímavá místa, která stojí za pozornost, a tentokrát se zaměříme na street art a zajímavé malby, které vznikají přímo v ulicích města. Tyto výtvory mohou na první pohled působit jako součást běžného městského prostředí, ale při bližším pohledu v nich objevíme zajímavé motivy, osobitý výtvarný rukopis a spoustu detailů, které stojí za prozkoumání. V tomto článku si představíme tvorbu slovenského výtvarníka Juraje Ďuriše a místního umělce Davida Lejska, který patří mezi známé tvůrce působící v Liberci. Oba umělci zde zanechali svou výtvarnou stopu a jejich malby nabízejí zajímavý pohled na to, jak různorodou podobu může současné pouliční umění mít. Pojďme se tedy společně podívat do míst, kde betonové konstrukce neslouží pouze svému původnímu účelu, ale stávají se také prostorem pro kreativitu, barvy a umělecké nápady. Protože streetová kultura není jen o tom, co se odehrává na ulicích kolem nás, ale také o lidech, kteří jim dokážou dát nový rozměr a proměnit je v místa, kolem kterých se vyplatí na chvíli zastavit.

V posledních článcích, které jste mohli na našem magazínu vidět, jsem se věnoval především opravdu velkým mural artům. Šlo o výrazná díla, která dokázala oslovit spoustu lidí a proměnit celé plochy městských budov v zajímavé umělecké výtvory. Tentokrát se však podíváme na něco trochu jiného. Představíme si dvě menší pouliční malby, které nejsou na první pohled tak výrazné jako velkoformátové realizace, ale přesto mají své kouzlo a zajímavý příběh. Obě díla se nacházejí v prostředí pod mostem, na místě, které rozhodně nepatří mezi nejhezčí zákoutí Liberce. Jde o starší a poněkud opomíjený prostor, který může na první pohled působit neútulně a místy také zanedbaně. Přesto tudy procházejí lidé a pohybují se zde také mladí, kteří míří na nedaleká sportoviště. Právě podobná místa přitom mohou nabídnout zajímavý prostor pro pouliční umění a postupně získat úplně jinou atmosféru. V tomto případě nejde o snahu ohromit kolemjdoucí obrovskou malbou, která by dominovala celému okolí. Spíše zde můžeme vnímat osobitou tvorbu, která pomáhá oživit jinak poměrně obyčejné a opomíjené místo. Street art totiž nemusí vznikat pouze na reprezentativních budovách v centrech měst nebo v rámci nákladných uměleckých projektů. Své místo má také tam, kde se někdo rozhodne věnovat vlastní čas, energii a kreativitu tomu, aby okolní prostředí trochu zpříjemnil. Právě v tom podle mě spočívá jedna ze zajímavých stránek pouličního umění. Někdy jde o velké a finančně náročné realizace, které přitahují pozornost široké veřejnosti, jindy ale stačí menší malba na správném místě, aby prostor získal nový charakter. Ať už je hlavním motivem samotná radost z tvorby, snaha zanechat ve městě vlastní stopu, nebo chuť přispět k jeho oživení, výsledek může mít pro své okolí mnohem větší význam, než by se na první pohled zdálo.

Ještě než se však podíváme na obě samotné práce, které vznikly v Nádražní ulici v Liberci, pod místním mostem, kde je poměrně rušný provoz, představíme si také jejich autory. Oživení podobných míst prostřednictvím umění může být zajímavým způsobem, jak dodat jinak obyčejnému betonovému prostředí trochu více života a osobitosti. Začneme Davidem Lejskem, místním výtvarníkem z Liberce, který se věnuje také tetování a provozuje vlastní tetovací studio. Pro některé čtenáře tak může jít o známou osobnost, o které už někdy slyšeli nebo jejíž tvorbu mohli v minulosti zahlédnout. Jeho práce jsou zajímavé mimo jiné tím, že se inspiruje klasickým uměním a dokáže jeho motivy přenášet do současného městského prostředí. Poté se zaměříme na slovenského výtvarníka Juraje Ďuriše, který vystupuje pod uměleckým jménem Duro Ďuriš a pochází z Nitry. Také on má za sebou řadu zajímavých realizací a jeho tvorba se neomezuje pouze na jedno město nebo jednu zemi. Jeho výtvarný rukopis nabízí další pohled na to, jak může současné pouliční umění pracovat s motivy, které mají své kořeny v historii a klasickém výtvarném umění. S trochou nadsázky bychom tento článek mohli nazvat také soubojem dvou uměleckých jmen. Na betonových pilířích pod mostem totiž najdeme dvě malby, které jsou si tematicky poměrně blízké. Obě se určitým způsobem vracejí do minulosti, ať už prostřednictvím historických výtvarných motivů, nebo odkazů na dávné příběhy a legendy. Přestože každý z autorů pracuje po svém, jejich díla vedle sebe vytvářejí zajímavou příležitost k porovnání. Právě jejich umístění vedle sebe je na celém místě zajímavé. Člověk se může na chvíli zastavit a všímat si rozdílů v provedení, práci s barvami, detailech i celkovém výrazu obou maleb. Nejde přitom jen o otázku, která z nich je hezčí, ale také o to, jakým způsobem každý z autorů přistoupil ke svému námětu a jak se do výsledné podoby promítl jeho vlastní výtvarný rukopis. Zajímavé je rovněž to, že tyto práce nepůsobí jako street art v podobě, kterou si mnoho lidí představí jako první. Nejde o klasické graffiti s nápisy a typickými písmeny ani o obrovské muraly, které pokrývají celé fasády budov. Obě malby se svým pojetím blíží spíše klasickému výtvarnému obrazu, jaký bychom si dokázali představit na plátně. Je v nich patrná snaha o propracování motivu, důraz na detaily a celkové výtvarné zpracování, které připomíná tradiční malířské techniky. A právě v tom vidím jejich kouzlo. Na místě, kde by člověk možná očekával především beton, dopravní ruch a běžné městské graffiti, se setkáváme s tvorbou, která odkazuje k historii a klasickému umění. Dvě odlišné osobnosti zde zanechaly svou stopu a nám nezbývá než si jejich práci prohlédnout zblízka, porovnat jejich přístup a udělat si vlastní názor na to, čí výtvarný styl nás osloví více. Pojďme se tedy společně podívat na obě malby a představit si jejich autory. A kdo ví, třeba právě toto malé umělecké klání pod libereckým mostem ukáže, že i zdánlivě nenápadné místo může nabídnout zajímavý zážitek

Jako první ze "soutěžní dvojice" si představíme Davida Lejska, který patří mezi zajímavé tvůrčí osobnosti města Liberec. Pro místní čtenáře může jít o známější jméno, protože jeho tvorba je s tímto městem úzce spojená. David se věnuje nejen pouličnímu umění, ale také tetování a vlastní výtvarné tvorbě, ve které se odráží jeho cit pro detail, realistické zpracování a inspirace klasickým uměním. David Lejsek se narodil 7. července 1995 a kreslení se věnuje už od mládí. Ke graffiti se dostal přibližně v patnácti letech a po studiu na uměleckých školách postupně rozvíjel svůj vlastní výtvarný rukopis. Vedle tetování se začal věnovat také realistickým nástěnným malbám, které dnes můžeme najít na různých místech Liberce i mimo něj. Jeho práce se vyznačují propracovanými detaily, důrazem na světlo a stín a snahou dodat vyobrazeným motivům plastický vzhled. Pokud se podíváme na jeho tvorbu blíže, zjistíme, že se David často inspiruje klasickým sochařstvím a historickými uměleckými díly. Jedním z jeho známých počinů byl realistický portrét herce Jacka Nicholsona z filmu Osvícení, který zdobil betonový pilíř v Liberci. Pozornost vzbudila také jeho malba inspirovaná Berniniho sochou Extáze svaté Terezy a další díla, v nichž přenáší motivy klasického umění do současného městského prostředí. Zajímavé je, že jeho přístup k tvorbě se neomezuje pouze na pouliční malby. David je také tatérem a ve své práci propojuje kreslířské schopnosti s citem pro kompozici a detail. Tetování je ostatně další oblastí, ve které může uplatnit svůj výtvarný rukopis, ať už jde o realistické motivy, portréty, nebo inspiraci sochařskými předlohami. Jeho portfolio tak ukazuje několik podob jedné tvůrčí osobnosti, která se pohybuje mezi tetováním, kresbou, malbou a street artem. Právě proto je David Lejsek zajímavým účastníkem našeho pomyslného uměleckého duelu. Jeho práce pod libereckým mostem totiž nepředstavuje jen další pouliční malbu, ale také ukázku toho, jak lze historické výtvarné motivy přenést do prostředí, které bychom si s klasickým uměním běžně nespojovali.

Jako druhého "soutěžícího" našeho pomyslného uměleckého duelu si představíme slovenského výtvarníka Juraje Ďuriše, který vystupuje také pod jménem Duro Ďuriš. Narodil se v roce 1992 v Nitře, ale v současnosti žije a tvoří v Praze. Na rozdíl od Davida Lejska, který je spojený především s Libercem a svou tvorbou zdejší město obohacuje, má Juraj za sebou umělecké realizace také v řadě dalších evropských zemí a dokonce i v Maroku. Jeho cesta k výtvarnému umění vedla přes studium malby na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, kde studoval v letech 2010–2014. Následně pokračoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v roce 2017 dokončil magisterské studium v ateliéru profesora Ivana Csudaia. V roce 2013 absolvoval také stáž v Bruselu na L'École de Recherche graphique. Jeho tvorba tak vychází z odborného výtvarného vzdělání, které mu poskytlo prostor pro další experimentování s malbou i různými podobami současného umění. Juraj se však nevěnuje pouze klasickému malování obrazů. Už od roku 2007 se zabývá také street artem a jeho nástěnné malby můžeme najít v několika evropských zemích, například v Německu, Francii, Španělsku, Portugalsku, Švýcarsku, Nizozemsku či Dánsku. Významnou zkušeností pro něj byla také umělecká rezidence v marockém Rabatu v rámci festivalu Jidar v roce 2022, kde vytvořil mural o rozměrech přibližně 17 × 10 metrů. V roce 2023 pak absolvoval tříměsíční umělecký pobyt v pařížském Cité internationale des arts, během kterého se zaměřoval na propojení malby s městským prostředím. Na Jurajově tvorbě je zajímavé především to, že se nebojí kombinovat různé výtvarné přístupy. Inspiraci hledá v klasickém malířství, reklamě, graffiti i pop-artu. Ve svých obrazech pracuje s výraznými barvami, světlem, kompozicí a někdy také s motivy, které na první pohled působí zcela obyčejně, ale při bližším pohledu v sobě ukrývají další významové vrstvy. Jeho tvorba se tak pohybuje na pomezí tradiční malby a současného výtvarného umění. V posledních letech se v jeho práci objevují také témata spojená s moderní společností, průmyslem, globálním obchodem a ekologickými problémy. Například v cyklu Save Our Souls se věnoval monumentům, lodní dopravě a otázkám spojeným s klimatickou krizí. Jeho obrazy proto nejsou zajímavé pouze svým vizuálním zpracováním, ale mohou v sobě nést také hlubší myšlenku, kterou autor předává prostřednictvím malby.

Nyní se můžeme posunout o kousek dál a od životních příběhů obou tvůrců se přesunout přímo k jejich umělecké práci. V předchozích částech jste si mohli prohlédnout fotografie obou maleb a nyní se na ně podíváme podrobněji. Zaměříme se na díla, která vznikla v Nádražní ulici v Liberci, pod místním mostem, a přiblížíme si jejich náměty i výtvarné zpracování. Začneme u Davida Lejska, jehož malba nese název Venuše mélská. Také v tomto případě můžeme pozorovat výraznou inspiraci antickým uměním, především klasickým sochařstvím a historickými uměleckými díly. Nejde přitom o první případ, kdy se David ve své tvorbě obrací do minulosti. Podobné motivy se objevují i v dalších jeho realizacích, ve kterých přenáší známá sochařská díla do současného městského prostředí. Venuše mélská patří mezi nejznámější sochařská díla starověkého Řecka a je spojována s představou antického ideálu krásy. Původní mramorová socha pochází přibližně z období let 130 až 100 před naším letopočtem a dnes ji můžeme obdivovat v pařížském Louvru. Právě tento historický odkaz dává Lejskově malbě zajímavý rozměr. Na první pohled jde o realisticky zpracovanou tvář, při bližším pohledu však můžeme rozpoznat inspiraci dílem, které má za sebou více než dva tisíce let historie. Pokud se podíváme na Davidovu tvorbu jako celek, zdá se, že ho přitahují především motivy klasického umění, antického sochařství a historických předloh. V případě Venuše mélské je tato souvislost velmi přesvědčivá. Přestože přesný autorův záměr u této konkrétní malby nemáme potvrzený, samotná předloha nabízí poměrně jasnou cestu, jak dílo zasadit do širšího kontextu jeho tvorby.

Když bych měl přidat také svůj osobní postřeh z pohledu autora tohoto magazínu a celého projektu, musím říct, že mě na této malbě překvapuje především samotné pojetí pouliční tvorby. Člověk si pod pojmem street art většinou představí graffiti, barevné nápisy, moderní motivy nebo různé výjevy ze současného života. V tomto případě se však najednou ocitáme úplně někde jinde, a to o několik staletí, možná dokonce tisíciletí zpátky. Představte si, že procházíte pod mostem, kolem vás je beton, dopravní ruch a běžné městské prostředí, když najednou narazíte na malbu inspirovanou dílem, které patří k významným symbolům antického umění. Původní Venuši mélskou můžeme obdivovat v pařížském Louvru, tedy v jednom z nejznámějších muzeí světa. A právě tento historický motiv se nyní objevuje přímo v ulicích Liberce. Osobně mi na tom připadá zajímavé především propojení dvou naprosto odlišných prostředí. Na jedné straně máme klasické sochařství, které si většinou spojujeme s muzei, galeriemi a historickými památkami. Na straně druhé stojí street art, který je často vnímán jako součást moderní městské kultury. Když se však tyto dva světy propojí, může vzniknout něco, co člověka překvapí a přiměje ho podívat se na pouliční umění trochu jinak. Právě takové realizace podle mě ukazují, že street art nemusí být pouze o moderních motivech nebo o snaze zaujmout co největší plochou. Může také připomínat historii, odkazovat na významná umělecká díla a přenášet jejich krásu do míst, kde bychom je běžně vůbec nečekali. A pokud se díky tomu kolemjdoucí na chvíli zastaví, začne se o daný motiv zajímat nebo si třeba následně vyhledá jeho původ, splňuje taková malba svůj účel i z hlediska kulturního obohacení veřejného prostoru. V případě Venuše mélské mám proto pocit, že se tento záměr daří naplnit. Malba přináší do jinak obyčejného prostoru pod mostem něco nečekaného, zajímavého a kulturně hodnotného. A právě to je na podobných projektech sympatické – umění nemusí zůstávat pouze za zdmi muzeí, ale může se stát přirozenou součástí města a každodenního života jeho obyvatel.

Nyní se podívejme na druhou malbu, která vznikla pod mostem v liberecké Nádražní ulici. Dílo slovenského výtvarníka Juraje Ďuriše nese název Ludwig a svým zpracováním se výrazně odlišuje od toho, co si většina lidí běžně představí pod pojmem graffiti. Na první pohled totiž působí spíše jako klasický obraz než jako typická pouliční malba. Namísto nápisů a výrazných graffiti písmen zde dostává prostor samotný výjev, jeho kompozice a malířské zpracování. Právě díky tomu může dílo připomínat obraz, který bychom očekávali spíše v galerii než na betonovém pilíři pod mostem. Zajímavý je už samotný název Ludwig. Nabízí otázku, zda se jedná o odkaz na konkrétní historickou osobnost, nebo zda má pojmenování jiný význam. Jednou z možností by mohl být Ludwig van Beethoven, slavný německý skladatel, jehož jméno patří k nejvýznamnějším osobnostem evropské hudební historie. Zatím se mi však nepodařilo dohledat potvrzení, že právě jeho malba znázorňuje. Proto je lepší tuto možnost vnímat jako otázku, nikoli jako ověřenou skutečnost. Právě podobné nejasnosti mohou být na pouličním umění zajímavé. Dílo nemusí kolemjdoucímu nabídnout jednoznačnou odpověď hned při prvním pohledu. Někdy naopak přiměje člověka zastavit se, prohlédnout si jednotlivé detaily a začít přemýšlet nad tím, co chtěl autor svým obrazem vyjádřit. Zajímavé je také umístění malby. Historicky působící výjev se nachází v současném městském prostředí, na betonové konstrukci, která je součástí dopravní infrastruktury. Vzniká tak kontrast mezi malířským zpracováním a okolím, které bychom si s klasickým výtvarným uměním běžně nespojovali. Právě tento kontrast dává dílu své kouzlo. Jak už jsme si ukázali také u práce Davida Lejska, pouliční umění nemusí být pouze o klasické moderní tvorbě, na kterou jsme zvyklí z dnešních ulic. I v tomto případě se dostáváme k netradičnímu propojení streetové kultury a historicky laděného výtvarného umění. Výsledkem je malba, která svým zpracováním i celkovým vyzněním připomíná spíše tradiční obraz a přináší do současného městského prostředí něco neobvyklého. Právě takové realizace ukazují, že street art může překračovat běžné představy o pouliční tvorbě a nabídnout kolemjdoucím pohled na umění, se kterým se v ulicích možná nesetkávají každý den.

Pokud bych měl přidat také svůj vlastní názor z pohledu autora tohoto magazínu, musím říct, že mě při procházení kolem obou děl jedna z maleb přece jen o něco více zaujala. Neznamená to však, že bych tím chtěl jakkoliv snižovat kvalitu práce Davida Lejska. Jeho tvorbu už totiž poměrně dobře znám a na jeho realistické malby jsem zvyklý nejen z Liberce, ale také z jeho okolí. Vím tedy, jak náročné je pomocí spreje a dalších malířských postupů vytvořit na stěně tak propracované výjevy, jaké můžeme vidět právě v jeho podání. Tentokrát mě ale při prvním pohledu o něco více oslovila malba Ludwig od Juraje Ďuriše. Především proto, že pro mě představovala něco nového a nečekaného. Když jsem kolem ní procházel, překvapilo mě, jak dokáže pouliční malba připomínat klasický obraz vytvořený tradičními malířskými technikami. Na první pohled jsem vnímal především její celkové zpracování a až při bližším prozkoumání mi došlo, jak zajímavé je samotné pojetí tohoto díla. Nechci tím samozřejmě tvrdit, že je Ludwig lepší než Venuše mélská od Davida Lejska, nebo naopak. Pokud bych měl obě práce hodnotit s odstupem a bez upřednostňování jednoho z autorů, řekl bych, že jsou si svou kvalitou velmi blízké. Každá z nich má vlastní charakter, osobitý výtvarný rukopis a odlišný způsob, jakým pracuje s historickými motivy. Právě díky těmto rozdílům jsou podle mě obě malby zajímavé a stojí za pozornost. U Davida Lejska vidíme především převod klasického sochařství do podoby malby na stěně. Výsledkem je obraz, který napodobuje vzhled historické sochy a prostřednictvím světla, stínu a propracovaných detailů vytváří dojem plastického objektu. U Juraje Ďuriše je tomu trochu jinak. Jeho Ludwig na mě působí jako klasický malířský obraz, který se místo plátna ocitl přímo na betonové stěně. A právě toto pojetí mě při prvním setkání překvapilo možná ještě o něco více. Když jsem si malbu prohlížel zblízka, uvědomil jsem si, jak neobvyklé je vidět podobně zpracované dílo právě v takovém prostředí. Obraz, který bychom si dokázali představit v galerii, muzeu nebo na plátně v interiéru, najednou nacházíme pod mostem, kde kolem projíždějí auta a procházejí lidé. Je to úplně jiný způsob, jak kolemjdoucího oslovit. Člověk nemusí vstoupit do galerie ani cíleně vyhledávat výtvarné umění. Stačí jít kolem a najednou se před ním objeví něco, co by na takovém místě vůbec nečekal. Právě v tom vidím největší zajímavost celé realizace. Nejde pouze o to, že je malba kvalitně provedená, ale také o samotnou myšlenku přenést výtvarné dílo, které připomíná klasickou malbu na plátně, přímo do veřejného prostoru. Je to jiný druh překvapení než u Davidovy práce, která nám zase ukazuje, jak lze prostřednictvím malířského umění napodobit klasické sochařství. Kdybych měl obě díla ohodnotit procentuálně, dal bych každému z nich plných 100 %. Ne proto, že by byla stejná, ale právě proto, že každé nabízí něco jiného. Obě jsou podle mě velmi kvalitně zpracované a u obou je vidět, že za nimi stojí výtvarníci, kteří dokážou své nápady přenést do městského prostředí osobitým způsobem. Nedokážu proto říct, že by jeden obraz vyhrál a druhý prohrál. Pokud bych měl přesto vysvětlit, proč mě při první návštěvě o něco více zaujal právě Ludwig, důvod je jednoduchý: s tvorbou Davida Lejska jsem se už setkal opakovaně, zatímco tento způsob zpracování pro mě představoval novinku. Zaujalo mě, že malba na betonové stěně může působit tak, jako by byla vytvořena klasickou technikou na plátně, a přitom přirozeně zapadá do prostředí street artu. Nakonec jsem si ale při pohledu na oba pilíře uvědomil, že právě jejich společná přítomnost je na celém místě tím nejzajímavějším. Vedle sebe tu stojí dvě odlišná pojetí historicky inspirovaného umění, dvě výtvarné osobnosti a dva způsoby, jak proměnit obyčejný betonový prostor v něco, co stojí za zastavení. Za mě tedy nejde o souboj, ve kterém by měl být jeden vítěz a druhý poražený. Obě malby mají svou hodnotu, každá svým vlastním způsobem, a právě proto si podle mě zaslouží stejné uznání.

V tuto chvíli bych tento článek pomalu uzavřel, protože jsme si představili vše podstatné, co se týká obou umělců, jejich tvorby i samotných maleb, které zdobí prostor pod mostem v liberecké Nádražní ulici. Podívali jsme se na jejich výtvarné zpracování, přiblížili si jejich historické souvislosti a nabídli také vlastní pohled na obě díla. Na závěr pro vás mám ještě videoreportáž přímo z místa, díky které si můžete obě malby prohlédnout znovu, tentokrát také v pohybu a z dalších úhlů pohledu.A tím bych naše dnešní putování za libereckým street artem ukončil. Věřím, že vás obě práce zaujaly stejně jako mě a že vám tento článek ukázal, jak zajímavou podobu může mít pouliční umění, když se propojí s klasickou malbou a historickými motivy.

Takže ZDAREC MALBA BAJKUJEC, a budu se těšit zase někdy příště :-).